obsah článku
V prvním díle této minisérie jsme si popsali, jak vypadá soudní proces z organizačního hlediska. Dnes už se vydáme přímo do jámy lvové, tj. do soudní síně. Než tam vyrazíte, vřele doporučuji poslech písně „Poučení pro účastníky vstupující do jednací síně“ zpívajícího právníka Iva Jahelky, je to totiž zhudebněná verze opravdového poučení, které visí před každou jednací síní. A to, co se tam nevešlo, najdete níže.
V této druhé části se tak například dozvíte, kdo soudí, jak to vypadá v jednací síni, jak mluvit se soudcem anebo taky, proč blond advokátky dělají při vstupu do jednací síně divné pohyby.
Kdo soudí?
Nejprve se podíváme na to, kdo je vlastně ten soudce. U okresních soudů v civilních věcech (my, právníci, používáme slovo „věc“ pro případ, kauzu či spor) většinou soudí tzv. samosoudci. To jsou lidé s právním vzděláním, potřebnou praxí, justiční nebo obdobnou zkouškou a jmenovacím dekretem od prezidenta republiky. Proto je označujeme jako profesionální soudce.
Jedinou výjimkou jsou spory z oblasti pracovního práva, tam už na prvním stupni soudí tzv. senáty. Ty se v tomto případě skládají z jednoho profesionálního soudce a dvou přísedících tzv. z lidu. Přísedícím se může stát prakticky kdokoliv, kdo je svéprávný, bezúhonný, starší 30 let a má potřebné zkušenosti a morální vlastnosti. V praxi to vypadá tak, že přísedícími jsou nejčastěji důchodci.
U soudů odvolacích pak už zasedá vždy senát složený ze 3 profesionálních soudců. Nejvyšší soud opět zasedá v tříčlenných senátech, v případě rozhodnutí zásadního právního významu pak rozhodují v tzv. velkých senátech (minimálně 8 soudců). U Ústavního soudu vyřizují soudci věci také v tříčlenných senátech, u každé věci je určen jeden soudce zpravodaj. U zásadních věcí pak i Ústavní soud rozhoduje v plénu, hlasují tedy všichni soudci Ústavního soudu.
Dá se změnit soudce?
To, jaký soudce konkrétně bude soudit právě vaši věc, je dáno tzv. rozvrhem práce. Tyto rozvrhy najdete na úřední desce každého soudu (i na internetu). Nečekejte však, že se v nich vyznáte 🙁
Věci se rozdělují podle specializací, někteří soudci soudí rodinné věci, jiní věci obchodní. Některé specializace jsou velmi úzce vymezené jako např. věci z pojištění. Přiřazení věci konkrétnímu soudci se pak provádí chronologicky, podle okamžiku, kdy k soudu přijde žaloba.
Důvodem pro změnu soudce je jeho podjatost, tzn. nějaký soudcův osobní vztah či jeho jiná osobní vazba k projednávané věci. Pokud taková podjatost skutečně existuje, měl by ji vyslovit sám soudce. Pokud to neudělá, může ji namítnout účastník.
Vstupujeme do budovy soudu
U vstupu do každé soudní budovy vás čeká kontrola. Je to stejné jako na letišti. Všechna zavazadla položíte na pás, odložíte všechny kovové předměty, hodinky, klíče, mince, někdy i opasky a pak projdete rentgenovým rámem. Ti, co vás kontrolují, nejsou policisté, ale členové justiční stráže. Do soudní budovy totiž nesmíte vstoupit se zbraní.
Na zaslaném předvolání k soudu najdete číslo jednací síně, pokud jste ztracení, justiční stráž vás ochotně navede. Před každou jednací síní naleznete program jednání na daný den neboli, jak s nadsázkou říkají advokáti, „jízdní řád“. Tam byste měli nalézt spisovou značku své věci a jména účastníků řízení.
Co na sebe?
Obecné pravidlo říká, že bychom k soudu měli chodit oblečeni „důstojně“. Dalším pravidlem je, že na hlavě nesmí být pokrývka.
Každý soudce si „důstojnost“ vykládá po svém. Existují soudci, kteří jsou schopni udělit za oblečení pořádkovou pokutu a poslat účastníky domů se převléct. Je to ale, naštěstí, naprostá výjimka.
Z naší praxe – většina účastníků chodí k soudu oblečena zcela civilně, oblek či kostým jsou k vidění málokdy, v těch chodí jen advokáti (ti dle stavovského předpisu musí). Přesto se nad svým oblečením předem zamyslete, protože i soudci jsou jenom lidé a jejich postoj k vám a vašemu případu ovlivňuje, byť jen marginálně, i váš zevnějšek.
Jak to vypadá v jednací síni?
Každá „jednačka“ je samozřejmě jiná, jejich uspořádání má ale shodné rysy. Hlavním orientačním bodem je katedra, za kterou sedí soudce (či více soudců). Po pravé ruce soudce sedí žalobce, po levé ruce žalovaný. Pokud máte advokáta, tak ten si sedá vždy blíže k soudci. Naproti soudci mezi místy žalobce a žalovaného je „ohrádka“ pro vyslýchaného svědka anebo účastníka řízení. Ve zbývající části místnosti jsou pak lavice pro veřejnost. Ty mohou být dvě, může jich ale taky být dvacet, záleží na velikosti „jednačky“.
Už znáte odpověď na otázku z úvodu, proč blond advokátky při vstupu do jednací síně dělají zvláštní, pokud možno nečitelný pohyb, kdy se lehce zády otočí směrem k soudci? To proto, aby správně rozlišily levou a pravou z pohledu soudce a zjistily, kde mají vlastně sedět. Čím zkušenější blond advokátka, tím nepatrnější pohyb 🙂
Vstupte do jednací síně
To je věta, kterou vás po označení vaší věci spisovou značkou a jmény účastníků řízení vyzvou k otevření dveří konkrétní „jednačky“. Buď zazní z reproduktoru, anebo si pro vás přijde zapisovatelka a někdy i soudce sám.
Před vstupem do „jednačky“ si vypněte mobilní telefon, jen ztišení nestačí. Pokud je totiž „jednačka“ vybavena záznamovým zařízením, tak je mobily ruší.
Po vstupu do „jednačky“ odevzdají účastníci a jejich zástupci soudci své průkazy totožnosti. K soudci přistupujeme tak, že vždy jdeme před katedru (stůl), nechodíme za ni.
Veřejnost se usadí na místa pro veřejnost. Soudce se může veřejnosti dotázat, zda někdo z ní není nebo nemůže být zároveň svědkem. Pokud ano, může takového člověka vykázat z jednací místnosti ven (kvůli nestrannosti jeho svědecké výpovědi). Kdysi svědka musel vykázat vždy, teď už je to na úvaze soudce.
Jak se chovat v soudní síni?
Soudce bychom měli oslovovat „pane samosoudce“ / „paní samosoudkyně“, či „pane předsedo“ / „paní předsedkyně“. Jelikož ta první varianta zní divně asi všem, tak v praxi všichni používají oslovení „pane předsedo“ / „paní předsedkyně“, i když věc rozhoduje samosoudce. Ostatním osobám bychom měli říkat vždy „pane“/“paní“ a přidat jejich procesní postavení, např. „pane žalovaný“, „paní svědkyně“…
Každý soudce je svá, originální osobnost, každý vede jednání po svém. Můžete proto při soudním jednání narazit na soudce, který v soudní síni navodí zcela neformální atmosféru. Existují však i soudci, kteří si na formality potrpí více.
Obecně platí, že pokaždé, když mluvíme se soudcem, měli bychom stát. Jsou však soudci, kteří vám hned na začátku řeknou, že tenhle „tělocvik“ nevyžadují a ať klidně sedíte. Pokud ale takový pokyn od soudce nedostanete, tak byste měli se soudcem mluvit vždy vestoje.
Mluvit můžete až v okamžiku, kdy vám soudce udělí slovo. I když s vámi cloumají emoce, zkuste je udržet na uzdě a nevykřikujte. Je to trochu jako ve škole, když to uděláte jednou, nic se neděje. Pokud je toho ale moc, můžete skončit i s poznámkou (tedy pořádkovou pokutou).
A ještě jedna věc – jednací síň není žádná kavárna. Bez svolení soudce v ní nesmíte ani jíst ani pít.
Jednání začíná
Po vstupu všech účastníků řízení do „jednačky“ většina soudců začíná neformálním rozhovorem, ten může trvat 2 minuty, anebo 20. Většinou se soudce snaží zjistit, zda na žalobě, či své obraně trváte, jestli jste se pokusili domluvit mimosoudně, někdy může soudce neformálně seznámit účastníky se svým předběžným právním názorem. Už tady se projeví jedinečná osobnost konkrétního soudce.
Poté soudce formálně zahájí jednání větou do protokolu. Pokusí se o smír, někdo jen zcela formálně, aby to měl zaznamenáno v protokolu, někdo se strany opravdu usmířit snaží.
Následuje přednes žaloby. Ten může proběhnout formou jedné věty, ve které žalobce pouze odkáže na písemné vyhotovení žaloby, anebo se žalobce rozpovídá více. Pak dostane slovo žalovaný a přednese svou obranu – buď opět pouze odkáže na písemné vyjádření, anebo vše vylíčí podrobněji.
Poté by měl soud shrnout, co je mezi účastníky sporné a co naopak ne. A také, jaké důkazy provede. Soud vám též může říct (ale nemusí), jak věc vidí.
A následuje dokazování.
Dokazujeme
Účastník má 2 základní povinnosti – tvrdit a dokázat. Soudu tak musíte říct, co se stalo a čím to prokazujete. Jedno bez druhého nefunguje. Když se něco stalo, ale nemáte k tomu důkazy, pro soud je to, jako by se to nestalo. A naopak, nečekejte, že soud si z důkazu bude vyvozovat něco, co jste mu neřekli. Jestliže z důkazu má něco vyplývat, musíte soudu říct co.
Důkazem může být cokoliv. Soud by měl každý důkaz vždy hodnotit zvlášť a zároveň všechny důkazy ve vzájemné souvislosti, komplexně.
Nejčastějšími důkazy jsou výpovědi účastníků (těch, kdo se soudí – logicky tento důkaz má nejmenší sílu), výpovědi svědků, písemnosti všeho druhu, e-maily, sms zprávy, zprávy z různých aplikací, webové stránky, printscreeny, fotky, audiozáznamy, videozáznamy, znalecké posudky, odborná vyjádření nebo výpovědi znalců.
Obecné pravidlo zní, že důkazy můžete navrhovat do konce prvního jednání ve věci (ale pozor, to nemusí být jedna návštěva soudu, první jednání mohou být klidně návštěvy tři), popřípadě do tzv. koncentrace řízení. To je okamžik, kdy vás soudce poučí, že teď končí možnost navrhovat důkazy a že cokoliv, co navrhnete po tomto okamžiku, už nebude jako důkaz provedeno. Po tomto poučení máte poslední možnost důkaz navrhnout. Existují sice výjimky z tohoto pravidla, ale to jsou naprosto ojedinělé situace.
Každý spor je jiný a každý soudce vede soudní řízení jinak. Někdo čte podrobně každý dokument, někdo jen jeho název, někdo se ptá více, někdo méně, někdo si na jednání vyčlení půlhodinu, někdo půl dne, a proto se vůbec nedá předem odhadnout, kolikrát budete muset k soudu dojít. Může se stát, že k soudu půjdete jen jednou, ale i desetkrát.
Výslech svědka
Jelikož je výslech svědka právě tím důkazem, který si nelze připravit předem a odehrává se reálně přímo v jednací síni, rozebereme si jej trochu podrobněji. Před samotným výslechem soudce vysvětlí svědkovi, o čem je spor, k čemu by měl vypovídat a poučí jej o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi.
Pak by měl svědek dostat prostor, aby se k věci souvisle sám vyjádřil. Až poté by měly přijít otázky. Nejprve se ptá samosoudce, popřípadě předseda senátu, pak přísedící, pak obvykle žalobce a žalovaný.
Nelze však položit jakoukoliv otázku. Otázka musí souviset s tím, kvůli čemu se soudíte, nesmí naznačovat odpověď anebo být klamavá (to znamená, že ji nelze založit na neprokázaných nebo nepravdivých skutečnostech).
Soud rozhodne
Po provedení důkazů, případném doplnění tvrzení a vyjádření účastníků soud ukončí dokazování. Následují závěrečné řeči účastníků, ve kterých by měli shrnout vše, co se u soudu událo, a podpořit tím svou verzi příběhu.
Po závěrečných řečech je na řadě porada soudu. I když je soudce sám, vykáže účastníky ven z jednací síně, radí se „sám se sebou“ a připravuje si rozsudek a jeho odůvodnění.
Pak zavolá účastníky zpět do jednací síně, všichni se postaví a soud vynese „rozsudek jménem republiky“. Následně stručně vysvětlí, proč rozhodl, jak rozhodl. Do 30 dnů by měli účastníci dostat písemný rozsudek, který obsahuje podrobné důvody rozhodnutí soudu.
Protokolujeme
Podstatné není to, co u soudu zaznělo, ale to, co je napsáno v protokolu. Proto je protokolace tou nejdůležitější věcí, která se u soudu děje, a je třeba na ni dávat velký pozor. Nemluvte na svého advokáta, když soud protokoluje, protože to je ta chvíle, kdy se musí pekelně soustředit, jestli soud protokoluje správně. Podle toho se totiž pak rozhoduje při případných odvoláních, dovoláních atd.
Podle zákona by všechny jednací síně měly být vybaveny nahrávacími zařízeními a záznamy z nich by pak úředníci měli převést do písemné podoby. Stát ale své vlastní zákony ne vždy zcela dodržuje a tak je tomu i v tomto případě. Ve většině „jednaček“ nahrávací zařízení není.
Protokolace proto pokaždé vypadá úplně jinak. Někde sedí přímo v „jednačce“ zapisovatelka, které soudce a někdy přímo i účastníci diktují. Jinde, a to je nejčastější, má soudce malý diktafon, do kterého diktuje sám. Občas, například při závěrečných řečech, dá diktafon přímo účastníkovi, nebo jeho advokátovi, aby svou závěrečnou řeč rovnou nadiktoval sám. Záznam z diktafonu pak přepisují úředníci.
U výslechu svědka to tedy například vypadá tak, že svědek povídá a odpovídá na dotazy, soudce si to zapisuje na papír a pak až nadiktuje do protokolu. A tam je samozřejmě prostor pro chyby, a i když soudci jsou v této činnosti zběhlí, občas něco trochu přeformulují, vynechají, či přidají. V takovém případě může účastník namítnout nesprávnou protokolaci a požádat o opravu.
Soudím se, ale k soudu chodit nechci
Stručně řečeno, nemusíte, pokud máte advokáta. Je naprosto běžné, že advokáti chodí k soudu sami a neúčast svých klientů omlouvají. Nicméně není to možné vždy a soud si může vaši účast vyžádat. Nebude to dělat, pokud se soudíte o nezaplacenou fakturu, ale například v případě sporu rodičů o péči o dítě vás určitě vidět chtít bude.
Pozor na rozsudek pro zmeškání. K soudu sice nemusíte vždy osobně, ale musí tam alespoň váš advokát. Pokud jste totiž žalovaný a nedostavíte se k prvnímu jednání u soudu, můžete celý spor prohrát tzv. kontumačně.
Pokračování příště
V příštím, posledním dílu se dozvíte, kolik ta celá soudní „legrace“ vlastně stojí. Jak se počítají poplatky a náklady soudního řízení, co vám musí protistrana zaplatit, pokud vyhrajete, a naopak, co vás bude stát prohra.
Ivana Lehkoživová
